Začátek nového školního roku je ve znamení příchodu nováčků a čím dál častěji se ukazuje, že adaptační potíže nemají zdaleka jen děti, ale svým způsobem i jejich rodiče. U nejmladších kluků a holčiček se s adaptačními problémy více méně počítá, může trvat měsíc i déle, než si na nové prostředí, kamarády, zaměstnance a režim, zvyknou, a to i po zdravotní stránce.

Mnohdy mají daleko dramatičtější adaptační potíže děti, kterým nejsou od začátku stavěny hranice, a největší překážku pro ně představuje fakt, že není vždy po jejich, že po nich někdo chce dodržovat režim a určitá pravidla, že se musí učit o hračky dělit, a odmítá o tom donekonečna diskutovat.

Dnešní generace je silně ovlivněna názorem, že štěstí a spokojenost dítěte je na prvním místě – a velmi často vidíme jen okamžitou reakci dítěte a krátkodobý efekt. Je pak obtížné si představit, že

z dlouhodobé perspektivy může být jistý trénink drobné frustrace pozitivní. Srdceryvné scény a prodlužování loučení při předávání dítěte jsou zbytečné.

• Dítě by mělo vědět, co ho čeká – že si bude hrát, pak bude svačinka, procházka, oběd...tohle se vyplatí opakovat pořád dokola jako rituál, když vedeme dítě do školky, aby si to zažilo.

I když zpočátku bude protestovat, opakováním se to pro něj stane normou – behaviorální podmiňování funguje – když něco stokrát řeknu, stane se to téměř pravdou.

• Bez obav dětem říkejte, že v určitý čas je normální, že musí maminka nebo tatínek do práce a dítě do školky, klidně mluvte o tom, že i Vám se stýská, že je to normální.

• Zároveň dětem vysvětlete, kdo a kdy si pro něj přijde a slíbený čas vždy dodržte, důležité je, aby si dítě vyzvedla osoba, kterou dítě čeká – pokud neví, zda přijde máma, táta, babička nebo chůva – vnáší to do jeho světa zbytečnou nejistotu, která adaptaci ztěžuje.

• Školkou dítě nikdy nestrašte.

• Někdy je výhodné, aby dítě vodil do školky někdo jiný než rodič, který byl s dítětem na rodičovské dovolené (např. maminka, protože od té se hůře odchází)

• Nevracejme se k té části dne, kterou dítě vnímá jako neúspěšnou – není potřeba rozpitvávat, kolik hodin proplakalo, jestli se mu stýskalo, lépe je vést konverzaci o tom, jaký byl oběd, zda cvičili, co děti zpívaly, na kamarády – odpoutávat pozornost od plakání.

• Ty nejmenší se budeme snažit utěšovat, mohou nám chvíli se sedět na klíně, ale na střídačku. Musí být však zřejmé, že to bude dočasné opatření, a že individuální mazlení a chování není součástí každodenního programu.

Adaptaci zhoršuje:

• když po rozloučení rodič „tajně“ nahlíží do třídy, aby zjistil, jak se dítěti vede, přijde na stejné hřiště, s mladším sourozencem, kde si škola hraje

• rodič projevuje vlastní nervozitu nebo nejistotu, nechá se rozrušit pláčem nebo vztekem dítěte a předávání probíhá v napjaté atmosféře a podráždění

• rodič nedokáže od vzpouzejícího se dítěte odejít a žádá učitelku, aby ho násilím odnesla – učitel/ka v očích dítěte bude ta „zlá“, se kterou musí být celý den